Jdi a kup si mozek

1. července 2016 v 13:01 |  Téma týdne
Konečně téma, co mě zaujalo. A to proto, že je naladěný na stejnou notu, jakou právě tónuje můj život.

Už je to nějakou dobu, co mě začaly trápit nohy. Začalo to u nevinného brnění v práci, z ničeho nic a jakoby se to hodinu po hodině zhoršovalo. Celý víkend mě trápilo neustálé brnění, dokonce i v noci během lehkého procitnutí. Nic tak protivného jsem předtím neznala.
Nedalo mi to a navštívila jsem svého obvoďáka, vyčkala dvouhodinovou frontu a s receptem na prášky nervového původu pajdala do lékárny.
Po třech týdnech neschopenky by mi asi hráblo, kdybych si zrovna ve vycházce nejela pro moje rozkošné štěňátko Bessi, z které se stala moje (ne)věrná kráska.
Za několik týdnů oblbováků, který mě začaly docela hodně zpomalovat, nejen chůzí, ale především myšlením, jakobych byla někdo jiný. Trvalo mnoho dalších měsíců, abych se vrátila do normálu. Mezitím proběhlo další brnění, jiné prášky, vyšetření místním neurologem, který očividně jen pokukuje na ženská těla a ťuká do nich kladívkem. (chtělo se mi opravdu začít nahlas smát)
Podle všeho mi nic nescházelo a já byla naprosto zdravá. Zřejmě jen znuděná a simulující pipka, co nemá nic jinýho na práci.
Jenomže světe div se, jednoho dne cestou z práce, se stalo něco, jako bych se znovu probudila a najednou nevěděla, jestli jdu rychle nebo pomale. Podle námahy vkládané do chůze mi přišla rychlost obrovská, jenže po zeptání se kolegyně, mi bylo potvrzeno, že se docela vlečeme. Pokračovali jsme dále v povídání, ale já už vnímala jenom svoje nohy.
Bylo mi to hrozně divné, ale nějak jsem to neřešila a šla ven s Bess. No dobře, neustále mi vrtalo hlavou, co to zase může být, lýtka mě táhla čím dál víc a začla maličko pobolívat.
Další ráno klasicky vstanu, jen s tím rozdílem, že nohy z postele už nebyly tak lehké a bolest o dost větší. Najednou nastal pocit, jestli vůbec mohu vstát. Ano mohla.
Přede mnou se rýsovalo velikonoční volno u sestry a taky se konalo. Až na skok druhého rána, kdy moje nohy nechtěly poslouchat a já se sotva doplazila na záchod. Opravdu jsem si myslela, že klesnu na všechny čtyři a došoupu se tam. Ale co by na to řekli synovec s neteří? Nehodlám si hrát na chudinku!
Celý den v sedě či leže a nic se nezlepšovalo, nevěděla jsem, co dělat a zašla na pohotovost. Kde vůbec netušili, co mi je a vzaly odběry krve. Hodinové čekání na výsledky s tím, že se nic nenašlo. Rada: ,,Na bolest si vemte ibalgin." K nezaplacení a tradá k sestře. Večer mě odvezla teta domů a hned v pondělí otravování obvoďáka. Od něj další rada: ,,Pokračujte dále v užívání ibalginu".
3x denně ibalgin, který po několika dnech už ani nepomáhal, i když se můj stav pomalinku zlepšoval. Při další návštěvě obvoďáka mi přibyly přášky na bakterie v těle.
A dost! Řekla jsem si. Už k němu nikdy nepůjdu!! Hledání nového obvoďáka kupodivu nebyl žádný problém. U nás už nikoho, všichni stojí za stejný prd. Ve vedejším městě jich je hned několik, druhý telefonát a nová doktorka na světě!
Pani doktorka, na první pohled velice sympatická( na druhý ještě víc), po mém vysvětlení - co mě trápí, hned řekla varianty. Teda spíše jednu a já jen odsouhlasila, že si myslím totéž.
Následovala návštěva neurologie a očního. Z neurologie na magnetickou rezonanci, které jsem se docela bála, ale v den, kdy měla proběhnout jsem nepocítila žádný strach. Nic děsivého, několik minut(cca 30) nehýbání v tunelu s připevněnou hlavou do jakési věci, co po nasazení připomínala helmu a dunění. Myšlenky mi probíhaly od mé nejoblíbenější skupiny, Bessu, výsledky, minulosti a budoucnosti. Nekteré ťukání mi vnutklo myšlenku, že tak nějak to rachodí, když chtějí někoho unést ufoni. :D (nevěřím na ně)
O dva dny později mi neuroložka sděluje, že se roztroušená skleróza potvrdila. Věděla jsem to od začátku, ale pořád byla nějaká naděje, že přece jenom ne. Už při příchodu moje srdce bušilo jako o závod, můj mozek to už dávno věděl a ona zpráva ve mně stejně vyvolala pocity lítosti, smutku, předpověď budoucnosti.

Před mnou je stále plno informací, které vím jen povrchově nebo vůbec. Jedno však vím jistě, budu žít stejně, jako do teď a pokusím se s tou moji novou kamarádkou muset zžíti když už se nějakou chvilku kamarádíme). A hlavně se nevzdávat a myslet stále pozitivně, což se mi prozatím daří. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | 9. srpna 2016 v 10:25 | Reagovat

jaj to je ale hrozný, když už člověka zradí i vlastní tělo :( no ale budu ti držet palce :)

2 Anett Anett | E-mail | Web | 9. srpna 2016 v 11:27 | Reagovat

[1]: Co se dá dělat, hold život. A děkuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama