Je libo sebevražda?

13. listopadu 2016 v 11:11 |  Představy
Spím, sním a v hlavě se mi rojí nový film. Neustálá bolest, nevolnost, pocity na zvracení, šílený křeče v břiše. To má být konec? Takhle bych nechtěla umřít. Bože, už to asi nevydržím. Chci umřít. Ta bolest je šílená! ...Skoro nesnesitelná. Kroutím se v posteli a křeče mi nedají spát. Šílená ospalost se mi vrývá společně s migrénou do mozku. Napadá mě myšlenka, že už chápu sebevrahy. Ať už je to dlouhodobej problém nebo chvikovej, člověka to dokáže vyhecovat k neúprosnýmu konci.
Představuju si, jak může vypadat nějaký vyhaslý život před smrtí... jak pohřbít ten svůj.
..........
Jdu do tmavé uličky, všude zpoza rohů stojí pofidérní lidé. Já vím, proč tu stojí. Procházím kolem nich, nadechuju se a pevně rozhodnutým hlasem vyřizuji svoji objednávku nejmenovanému negrovi. Vše se odehraje šíleně rychle, jakoby se ručičky na hodinách pohybovaly rychlostí jedoucího subaru na letišti. Výměna drog za peníze je za mnou, mrknu na ruce, na deelera a s úšklebkem na rtech v klidu odcházím.
Ještě pár kroků a budu v budově, která tu chátrá stejně jako lidé, co se každý den opotřebovávají v práci. Všude šero, podzimní atmosféra tu nemá chybu. Můj život se blíží ke konci a já si vesele vyskakuju schodiště, schody beru po dvouch a těším se, až to zlé pro jednou skončí.
V posledním patře se zastavím a zhluboka dýchám, jsem tady. Vcházím do místnosti s místními feťáky a další havětí. Připíjím si s nima a přeju jim hodně štěstí, možná i zdraví. Vypijeme toho přespříliš, ale to byl můj plán. Nechystám se jim říct, co se chystám udělat, jen je poprosím o přípravu své první dávky.
Vše sleduju, jak nejlépe v oném opojení dovedu. Vidím jasný plamínek ohně plápolajícího ze zapalovače a ohřívajíc lžičku, na které se rozpouští moje vysvobození. Kéž bych tu měla foťák, to by byl úlovek! Sakra, snad nezačnu být nakonec sentimentální. Usměju se. Jsem vážně magor.
Čupím na matraci, paži omotanou jakýmsi hadrem. Začínám pumbovat žíly, mezitím co mi týpek nasává matroš do jehly. Pro jistotu malinko té směsi z injece vystříkne a zeptá se: ,,Jseš si jistá? Opravdu to chceš?" A já s upřímným pohledem do jeho smutně kalných očí, pokývu hlavou ve stylu vyjádření svého ,,ano". Ukápne mi slza, nechávám ji téct a nastavuju ruku. Cítím, jak mi skrz kůži a žílu proniká jehla. Teplo, které se mi vlévá do těla je nepopsatelné. Heuréka!
Mezi tou chvilkou, než začne moje smrtící dávka působit si ještě loknu z lahve a stočím se do klubíčka. Je mi šíleně špatně, klepu se v horečce i zimnici navzájem. V hlavě se mi promítá film mýho podělanýho života, sakra to bolí, ještěže jen na chvíli. Zvracím. Brečím a usmívám se zároveň. Jsem v naprosté agonii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 13. listopadu 2016 v 12:58 | Reagovat

Opravdu děsivá vize. Já jsem moc velký srab na to, abych na sebe dokázala šáhnout a ublížit si

2 Anett Anett | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 22:38 | Reagovat

[1]:Bylo mi opravdu zle několik dní za sebou....a tato myšlenka mi sama vnikla do mysli. Ve skutečnosti nevím, jestli bych toho byla schopná. Leda bych věděla, že to lepší nebude a můj život postrádal jakýkoliv smysl. :-)

3 Victoria de DarkLuna Victoria de DarkLuna | Web | 16. listopadu 2016 v 5:51 | Reagovat

k ní nemám daleko

4 Anett Anett | E-mail | Web | 16. listopadu 2016 v 9:25 | Reagovat

[3]: Copak tě trápí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama